Vzácné a ohrožené druhy motýlů, o které se staráme
Okáč metlicový (Hipparchia semele)
Tento vzácný motýl je aktuálně v Červeném seznamu bezobratlých (Hejda a kol. 2017) veden jako kriticky ohrožený (CR). Na Moravě je druh v současné době nezvěstný a řadu let zde nebyl vůbec nalezen, v Čechách vyhynul na většině území, kde byl ještě v polovině 20. století běžný. Dnes již obývá jen nepatrný zlomek svého historického areálu, a to zejména dolní Poohří, kde se nacházejí dvě zatím ještě poměrně početné populace a širší oblast Českého krasu, kde se nacházejí minimálně 3 stabilní a poměrně početné populace, přičemž ta nejpočetnější z nich se nachází na námi opečovávané lokalitě Třesina. Během důkladného monitoringu v roce 2019 byla její početnost odhadnuta na zhruba 4-5 tisíc jedinců, což může být až polovina celkového počtu těchto motýlů v ČR.
Okáč metlicový je typickým pastevním druhem. Je vázán na suchou lesostep s rozvolněným kostřavovým trávníkem a rozptýleně rostoucími dřevinami, tedy typickou pastevní krajinu, jakou právě v okolí Hostimi obnovujeme za pomoci výřezů náletových dřevina a pastvy.
Tohoto motýla máme také v našem záchranném chovu, který vede náš nejzkušenější chovatel Miloš Andres. Zde máme možnost pozorovat různé skryté detaily ze života tohoto motýla, které není snadné vysledovat ve volné přírodě a tím získat velmi detailní znalost bionomie tohoto druhu. Díky tomu se pak dokážeme mnohem lépe postarat i o volně žijící populaci na Třesině. Výsledkem toho je, že zatímco jinde motýl vymírá a populace se hroutí, u nás na Třesině utěšeně přibývá. Z původních zhruba 150-200 kusů v roce 2014 populace vzrostla na současných 4-5 tisíc, což znamená, že za pouhých 5 let se přinejmenším zdvacetinásobila.
Okáč metlicový (Hipparchia semele)
Tento vzácný motýl je aktuálně v Červeném seznamu bezobratlých (Hejda a kol. 2017) veden jako kriticky ohrožený (CR). Na Moravě je druh v současné době nezvěstný a řadu let zde nebyl vůbec nalezen, v Čechách vyhynul na většině území, kde byl ještě v polovině 20. století běžný. Dnes již obývá jen nepatrný zlomek svého historického areálu, a to zejména dolní Poohří, kde se nacházejí dvě zatím ještě poměrně početné populace a širší oblast Českého krasu, kde se nacházejí minimálně 3 stabilní a poměrně početné populace, přičemž ta nejpočetnější z nich se nachází na námi opečovávané lokalitě Třesina. Během důkladného monitoringu v roce 2019 byla její početnost odhadnuta na zhruba 4-5 tisíc jedinců, což může být až polovina celkového počtu těchto motýlů v ČR.
Okáč metlicový je typickým pastevním druhem. Je vázán na suchou lesostep s rozvolněným kostřavovým trávníkem a rozptýleně rostoucími dřevinami, tedy typickou pastevní krajinu, jakou právě v okolí Hostimi obnovujeme za pomoci výřezů náletových dřevina a pastvy.
Tohoto motýla máme také v našem záchranném chovu, který vede náš nejzkušenější chovatel Miloš Andres. Zde máme možnost pozorovat různé skryté detaily ze života tohoto motýla, které není snadné vysledovat ve volné přírodě a tím získat velmi detailní znalost bionomie tohoto druhu. Díky tomu se pak dokážeme mnohem lépe postarat i o volně žijící populaci na Třesině. Výsledkem toho je, že zatímco jinde motýl vymírá a populace se hroutí, u nás na Třesině utěšeně přibývá. Z původních zhruba 150-200 kusů v roce 2014 populace vzrostla na současných 4-5 tisíc, což znamená, že za pouhých 5 let se přinejmenším zdvacetinásobila.
Okáč metlicový (Hipparchia semele). Foto P. Skala
Modrásek komonicový (Polyommatus dorylas)
Motýl, jehož monofágní housenky jsou vázány na úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria) je uveden v aktuálním červeném seznamu bezobratlých jako kriticky ohrožený. V Čechách již definitivně vyhynul a na Moravě je bezpečně znám pouze z jediné lokality poblíž Radějova, kde se pohybuje na hranici pozorovatelnosti. To znamená, že při notné dávce štěstí a po usilovném několikahodinovém pátrání se může, ale také nemusí podařit objevit jednoho nebo několik málo jedinců. A právě odtud jsme v roce 2018 přivezli celkem 5 samiček druhé generace pro náš záchranný chov a předali je našemu chovateli M. Andresovi. O bionomii tohoto druhu a zejména jeho středoevropských populacích toho bylo do té doby známo jen pramálo a mezi odborníky byl poměrně rozšířen i názor, že se jedná o jednogenerační, obligátně myrmekofilní druh, jehož housenky vykazují značnou tendenci k vzájemné predaci a kanibalismu a proto nemohou být chovány společně ve větším počtu bez přítomnosti mravenců. V našem záchranném chovu se ale potvrdilo, co jsme již tušili, a totiž že motýl je stoprocoentně dvougenerační, pouze fakultativně myrmekofilní a jeho housenky nevykazují naprosto žádné tendence k vzájemné predaci, takže mohou být chovány bez přítomnosti mravenců a navíc společně a ve velkém počtu na jedné rostlině.
Za rok po odběru našich 5 samiček z Radějova jsme tedy odchovali 2 generace motýla a měli k dispozici téměř 500 ks dospělých jedinců, kukel a housenek posledního instaru a byli připraveni provést reintrodukci na pečlivě vybranou a připravenou lokalitu poblíž Týnčan na Sedlčansku. Zde se tento motýl vyskytoval až do konce devadesátých let, kdy zdejší populace vymřela vlivem absence vhodné péče. Stav lokality se ovšem od té doby výrazně zlepšil zejména díky obětavé práci naší spřátelené organizace Bělozářka, která se o lokalitu již řadu let stará. A zlepšil se dokonce natolik, že podmínky, které zde dnes panují, jsou pro motýla patrně lepší, než jaké aktuálně jsou na zdrojové lokalitě u Radějova. Tam jsme také v červenci 2018, krátce po provedení výsadku u Týnčan, vrátili 30 jedinců z našeho chovu, aby bylo zaručeno, že náš odběr tuto populaci ani v nejmenším neoslabil, a to ani početně ani geneticky.
Populaci u Týnčan jsme v následujícím roce, tedy 2019, pečlivě monitorovali, přičemž bylo zaznamenáno několik jedinců jarní i letní generace. V tomto monitoringu budeme pokračovat i v dalších letech.
Motýl, jehož monofágní housenky jsou vázány na úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria) je uveden v aktuálním červeném seznamu bezobratlých jako kriticky ohrožený. V Čechách již definitivně vyhynul a na Moravě je bezpečně znám pouze z jediné lokality poblíž Radějova, kde se pohybuje na hranici pozorovatelnosti. To znamená, že při notné dávce štěstí a po usilovném několikahodinovém pátrání se může, ale také nemusí podařit objevit jednoho nebo několik málo jedinců. A právě odtud jsme v roce 2018 přivezli celkem 5 samiček druhé generace pro náš záchranný chov a předali je našemu chovateli M. Andresovi. O bionomii tohoto druhu a zejména jeho středoevropských populacích toho bylo do té doby známo jen pramálo a mezi odborníky byl poměrně rozšířen i názor, že se jedná o jednogenerační, obligátně myrmekofilní druh, jehož housenky vykazují značnou tendenci k vzájemné predaci a kanibalismu a proto nemohou být chovány společně ve větším počtu bez přítomnosti mravenců. V našem záchranném chovu se ale potvrdilo, co jsme již tušili, a totiž že motýl je stoprocoentně dvougenerační, pouze fakultativně myrmekofilní a jeho housenky nevykazují naprosto žádné tendence k vzájemné predaci, takže mohou být chovány bez přítomnosti mravenců a navíc společně a ve velkém počtu na jedné rostlině.
Za rok po odběru našich 5 samiček z Radějova jsme tedy odchovali 2 generace motýla a měli k dispozici téměř 500 ks dospělých jedinců, kukel a housenek posledního instaru a byli připraveni provést reintrodukci na pečlivě vybranou a připravenou lokalitu poblíž Týnčan na Sedlčansku. Zde se tento motýl vyskytoval až do konce devadesátých let, kdy zdejší populace vymřela vlivem absence vhodné péče. Stav lokality se ovšem od té doby výrazně zlepšil zejména díky obětavé práci naší spřátelené organizace Bělozářka, která se o lokalitu již řadu let stará. A zlepšil se dokonce natolik, že podmínky, které zde dnes panují, jsou pro motýla patrně lepší, než jaké aktuálně jsou na zdrojové lokalitě u Radějova. Tam jsme také v červenci 2018, krátce po provedení výsadku u Týnčan, vrátili 30 jedinců z našeho chovu, aby bylo zaručeno, že náš odběr tuto populaci ani v nejmenším neoslabil, a to ani početně ani geneticky.
Populaci u Týnčan jsme v následujícím roce, tedy 2019, pečlivě monitorovali, přičemž bylo zaznamenáno několik jedinců jarní i letní generace. V tomto monitoringu budeme pokračovat i v dalších letech.
Sameček modráska komonicového (Polyommatus dorylas) na živné rostlině těsně před vypuštěním z chovného boxu na lokalitu u Týnčan. foto P. Skala
|
Sameček modráska komonicového (Polyommatus dorylas) vylíhnutý na lokalitě u Týnčan rok po reintrodukci. Foto O. Sedláček
|
Okáč skalní (Chazara briseis)
Tento druh je v aktuálním Červeném seznamu bezobratlých veden jako kriticky ohrožený (CR). Ještě v polovině 20. století byl u nás vcelku běžný, ale od té doby nastal prudký úbytek a po roce 2010 již přežil v celé ČR pouze na jedné jediné lokalitě, a to na vrchu Raná v Lounském středohoří. Poslední populace v Českém krasu na lokalitě Zlatý kůň u Koněprus zde vymřela v roce 2008. Krátce na to se i Ranská populace dostala na samou hranici extinkce, když v letech 2013-2016 její početnost klesla pod hranici 100 (možná dokonce i pod 50!) dospělých jedinců. Pouze díky obětavému přístupu pracovníků CHKO České středohoří a spřátelené ZO ČSOP JARO Jaroměř se motýla podařilo i přesto zachránit. Rozhodující roli zde sehrál opět záchranný chov vedený Milošem Andresem, kde se podařilo s vynaložením obrovského úsilí z několika jedinců odebraných z Ranské populace vychovat stovky kusů, které pak mohly být vypouštěny jednak zpět na Ranou a jednak i na některé vytypované lokality, kde motýl již vymřel, ale později byly podmínky díky pečlivému managementu opět zlepšeny. Takto se podařilo obnovit například populace na Dlouhé hoře a Číčově v Českém středohoří a momentálně se snažíme o návrat motýla do Pražského Prokopského a zejména Radotínského údolí, kde pracujeme společně se spolkem ZO ČSOP ESORG Praha a jejím pozemkovým spolkem Pražská pastvina. Mezitím se nám ve spolupráci s JARO Jaroměř a CHKO České středohoří podařilo stabilizovat Ranskou populaci na úrovni kolem 300-400 kusů. V současnosti zde provádíme především zimní a předjarní sečení jako doplněk pastvy.
Okáč skalní, navzdory svému poněkud zavádějícímu českému jménu není totiž druhem vyloženě petrofilním, ale je spíše vázán na suché stepní trávníky v raném sukcesním stadiu, tedy ve fázi rozvolněného krátkostébelného trávníku s převahou kostřav nad vzrůstnými druhy dominantních trav jako sveřep či kavyl, které na těchto místech expandují právě při absenci vhodné disturbance, tedy zejména sešlapu a pastvy. Proto je pastva smíšeného stáda koz a ovcí ideálním nástrojem k obnově a pravidelné údržbě jeho stanoviště a jejím vhodným doplňkem může být i seč a jiné disturbanční aktivity, jako například paragliding tradičně provozovaný na Rané. Toto vše je v případě potřeby vhodné doplnit i výřezy náletových dřevin.
Tento druh je v aktuálním Červeném seznamu bezobratlých veden jako kriticky ohrožený (CR). Ještě v polovině 20. století byl u nás vcelku běžný, ale od té doby nastal prudký úbytek a po roce 2010 již přežil v celé ČR pouze na jedné jediné lokalitě, a to na vrchu Raná v Lounském středohoří. Poslední populace v Českém krasu na lokalitě Zlatý kůň u Koněprus zde vymřela v roce 2008. Krátce na to se i Ranská populace dostala na samou hranici extinkce, když v letech 2013-2016 její početnost klesla pod hranici 100 (možná dokonce i pod 50!) dospělých jedinců. Pouze díky obětavému přístupu pracovníků CHKO České středohoří a spřátelené ZO ČSOP JARO Jaroměř se motýla podařilo i přesto zachránit. Rozhodující roli zde sehrál opět záchranný chov vedený Milošem Andresem, kde se podařilo s vynaložením obrovského úsilí z několika jedinců odebraných z Ranské populace vychovat stovky kusů, které pak mohly být vypouštěny jednak zpět na Ranou a jednak i na některé vytypované lokality, kde motýl již vymřel, ale později byly podmínky díky pečlivému managementu opět zlepšeny. Takto se podařilo obnovit například populace na Dlouhé hoře a Číčově v Českém středohoří a momentálně se snažíme o návrat motýla do Pražského Prokopského a zejména Radotínského údolí, kde pracujeme společně se spolkem ZO ČSOP ESORG Praha a jejím pozemkovým spolkem Pražská pastvina. Mezitím se nám ve spolupráci s JARO Jaroměř a CHKO České středohoří podařilo stabilizovat Ranskou populaci na úrovni kolem 300-400 kusů. V současnosti zde provádíme především zimní a předjarní sečení jako doplněk pastvy.
Okáč skalní, navzdory svému poněkud zavádějícímu českému jménu není totiž druhem vyloženě petrofilním, ale je spíše vázán na suché stepní trávníky v raném sukcesním stadiu, tedy ve fázi rozvolněného krátkostébelného trávníku s převahou kostřav nad vzrůstnými druhy dominantních trav jako sveřep či kavyl, které na těchto místech expandují právě při absenci vhodné disturbance, tedy zejména sešlapu a pastvy. Proto je pastva smíšeného stáda koz a ovcí ideálním nástrojem k obnově a pravidelné údržbě jeho stanoviště a jejím vhodným doplňkem může být i seč a jiné disturbanční aktivity, jako například paragliding tradičně provozovaný na Rané. Toto vše je v případě potřeby vhodné doplnit i výřezy náletových dřevin.
Okáč skalní (Chazara briseis). Foto P. Skala
Modrásek ligrusový (Polyommatus damon)
V současnosti náš nejvzácnější modrásek a spolu s okáčem šedohnědým i zřejmě nejvzácnější denní motýl, který je bezprostředně ohrožen vyhynutím v horizontu 1-2 let. Ještě loni byly v ČR známy poslední 3 malé a skomírající populace. Z toho dvě se nacházely na jižní Moravě (Kurdějov a Na Adamcích). Na obou těchto lokalitách byl už ovšem motýl v posledních letech na samé hranici pozorovatelnosti. Třetí, o něco početnější populace a jediná s potvrzeným výskytem i v roce 2019, se nachází na Rané v Českém středohoří. Od té doby se ale situace ještě výrazně zhoršila a stala se naprosto kritickou: modráskovi se totiž stala osudnou kombinace extrémního celoročního sucha v roce 2018 a opakovaného sucha v červnu 2019, které přišlo v nejméně vhodnou dobu, tedy v době květu vičenců. Samička tohoto motýla totiž klade vajíčka jen a pouze na čerstvě odkvétající vičence. A právě ty nebyly v době jeho letu, tedy v červenci a srpnu, prakticky vůbec k dispozici.
Na moravských lokalitách nebyl v důsledku této pohromy motýl v roce 2019 vůbec pozorován a vzhledem k velmi neutěšené situaci, jaká zde panovala již v předchozích daleko příznivějších letech, je velmi pravděpodobné, že to tentokrát již nepřežil a v roce 2019 definitivně vyhynul. Na Rané byly v průběhu roku 2019 pozorováni pouze čtyři jedinci a považujeme tedy za malý zázrak, že se nám zde přesto podařilo v srpnu 2019 nasbírat zhruba 20 vajíček a z těch posléze založit záchranný chov. Ten si přívlastek záchranný skutečně plně zaslouží, protože je velmi reálně možné, že se motýl na Rané příští rok už neobjeví a jediný přežívající materiál bude tedy ten z našeho chovu.
I přes tyto chmurné prognózy však podnikáme na lokalitě razantní kroky k záchraně motýla. Již třetí rok po sobě zde vyřezáváme náletové dřeviny, kterými zdejší bílá stráň zarůstá, a které odtud vytlačují vičence. Navíc jsme kolem nejcennějších partií postavili lesní oplocenku na ochranu proti okusu vičence zvěří.
V současnosti náš nejvzácnější modrásek a spolu s okáčem šedohnědým i zřejmě nejvzácnější denní motýl, který je bezprostředně ohrožen vyhynutím v horizontu 1-2 let. Ještě loni byly v ČR známy poslední 3 malé a skomírající populace. Z toho dvě se nacházely na jižní Moravě (Kurdějov a Na Adamcích). Na obou těchto lokalitách byl už ovšem motýl v posledních letech na samé hranici pozorovatelnosti. Třetí, o něco početnější populace a jediná s potvrzeným výskytem i v roce 2019, se nachází na Rané v Českém středohoří. Od té doby se ale situace ještě výrazně zhoršila a stala se naprosto kritickou: modráskovi se totiž stala osudnou kombinace extrémního celoročního sucha v roce 2018 a opakovaného sucha v červnu 2019, které přišlo v nejméně vhodnou dobu, tedy v době květu vičenců. Samička tohoto motýla totiž klade vajíčka jen a pouze na čerstvě odkvétající vičence. A právě ty nebyly v době jeho letu, tedy v červenci a srpnu, prakticky vůbec k dispozici.
Na moravských lokalitách nebyl v důsledku této pohromy motýl v roce 2019 vůbec pozorován a vzhledem k velmi neutěšené situaci, jaká zde panovala již v předchozích daleko příznivějších letech, je velmi pravděpodobné, že to tentokrát již nepřežil a v roce 2019 definitivně vyhynul. Na Rané byly v průběhu roku 2019 pozorováni pouze čtyři jedinci a považujeme tedy za malý zázrak, že se nám zde přesto podařilo v srpnu 2019 nasbírat zhruba 20 vajíček a z těch posléze založit záchranný chov. Ten si přívlastek záchranný skutečně plně zaslouží, protože je velmi reálně možné, že se motýl na Rané příští rok už neobjeví a jediný přežívající materiál bude tedy ten z našeho chovu.
I přes tyto chmurné prognózy však podnikáme na lokalitě razantní kroky k záchraně motýla. Již třetí rok po sobě zde vyřezáváme náletové dřeviny, kterými zdejší bílá stráň zarůstá, a které odtud vytlačují vičence. Navíc jsme kolem nejcennějších partií postavili lesní oplocenku na ochranu proti okusu vičence zvěří.
Párek modrásků ligrusových (Polyommatus damon) na lokalitě Raná. Foto Marek Koutník
|
Jedna z pouhých dvou samiček modrásků ligrusových (Polyommatus damon) pozorovaných v létě 2018 na lokalitě Na Adamcích a současně pravděpodobně i poslední zaznamenaný exemplář na této lokalitě. V roce 2019 nebyl totiž přes veškeré úsilí výskyt motýla na této lokalitě znovu potvrzen. Foto P. Skala
|
Samička modráska ligrusového (Polyommatus damon) při kladení vajíček (ovipozici) na vičenec na lokalitě Raná, foto Marek Koutník
Hnědásek květelový (Melitaea didyma)
Další kriticky ohrožený motýl, který byl ještě před dvěma lety považován v Čechách za zcela vyhynulého a byl znám již jen z několika moravských lokalit. To platilo až do června 2017, kdy se nám jej podařilo takřka zázračně znovuobjevit na námi opečovávané lokalitě Třesina, podle které je pojmenován i náš spolek. Motýl zde zřejmě přežil nepovšimnut doslova v pár kusech na malém, izolovaném a do nedávna velmi těžko přístupném fragmentu skalní stepi poblíž jeskyně Na Průchodě. K jeho záchraně zde zřejmě nevědomky přispěli i pracovníci správy CHKO Český kras, kteří tu ve velmi obtížných podmínkách vyřezávali náletové dřeviny, které už už hrozily pohltit poslední zbytky tohoto cenného biotopu. Tím se jim podařilo zachránit nejen místní populaci kosatce bezlistého (Iris aphylla), ale i porosty čistce přímého (Stachys recta) a s ním i posledních pár jedinců hnědáska květelového v celých Čechách, jež zde právě čistec využívají jako živnou rostlinu. My jsme pak od roku 2016 po nich tuto štafetu převzali a navíc jsme v zimní sezoně 2016/2017 vyřezali koridor, který tuto plochu propojil s hlavní částí lokality Třesina. A právě tudy se zřejmě motýl opět po mnoha letech vrátil, kde jsme ale mezitím už čtvrtým rokem usilovně pracovali, a tak tu při svém návratu našel zřejmě daleko lepší podmínky než před lety, kdy zde vyhynul.
Protože nám bylo od začátku jasné, že se jedná o extrémně malou populaci přežívající doslova v několika kusech, a tudíž velice citlivou k různým stochastickým výkyvům, bylo naší první prioritou snížit bezprostřední riziko extinkce, a to nejprve zřízením záchranného chovu a posléze i vytvořením záložní populace na jiné lokalitě v Českém krasu. To se vzápětí podařilo i uskutečnit: dvě samičky odebrané z této lokality v červnu 2017 nakladly v našem záchranném chovu téměř 300 vajíček, a protože náš chovatel Miloš Andres měl tou dobou již s tímto druhem bohaté zkušenosti, získali jsme na jaře roku 2018 zhruba 200 dospělých housenek. Část z nich v počtu 75 kusů jsme vrátili na zdrojovou lokalitu, abychom zajistili, že zdrojová populace nebude odběrem materiálu nijak oslabena a zbytek materiálu jsme použili k vytvoření záložní populace na území PP Zmrzlík na okraji Prahy. Tato lokalita byla vybrána zejména proto, že se svým spíše subxerotermním charakterem výrazně liší od extrémně horké a suché Třesiny, takže by měla motýlům umožnit přežít i v extrémně suchých letech, kdy živná rostlina na jižně exponované a velmi výsušné Třesině uschne a zdejší populace motýla je tak s každým dalším suchem opakovaně ohrožována vymřením.
Toto rozhodnutí se ukázalo jako velice prozíravé, protože již v průběhu léta 2018 skutečně přišlo další extrémní sucho, které si nijak nezadalo s devastujícím suchem roku 2015 a které skutečně zřejmě třesinskou populaci definitivně zahubilo. Výskyt hnědáska zde totiž nebyl v roce 2019 přes značné úsilí potvrzen, zatímco záložní populace Zmrzlík si v sezoně 2019 vedla poměrně slušně: bylo pozorováno nejméně 10 samců a 2 samice. Zdá se tedy, že se alespoň pro tentokrát podařilo motýla zachránit, a to částečně díky šťastné shodě náhod, ale zejména pak tím, že se nám podařilo využít skutečně poslední šance na jeho záchranu, která se naskytla.
Další kriticky ohrožený motýl, který byl ještě před dvěma lety považován v Čechách za zcela vyhynulého a byl znám již jen z několika moravských lokalit. To platilo až do června 2017, kdy se nám jej podařilo takřka zázračně znovuobjevit na námi opečovávané lokalitě Třesina, podle které je pojmenován i náš spolek. Motýl zde zřejmě přežil nepovšimnut doslova v pár kusech na malém, izolovaném a do nedávna velmi těžko přístupném fragmentu skalní stepi poblíž jeskyně Na Průchodě. K jeho záchraně zde zřejmě nevědomky přispěli i pracovníci správy CHKO Český kras, kteří tu ve velmi obtížných podmínkách vyřezávali náletové dřeviny, které už už hrozily pohltit poslední zbytky tohoto cenného biotopu. Tím se jim podařilo zachránit nejen místní populaci kosatce bezlistého (Iris aphylla), ale i porosty čistce přímého (Stachys recta) a s ním i posledních pár jedinců hnědáska květelového v celých Čechách, jež zde právě čistec využívají jako živnou rostlinu. My jsme pak od roku 2016 po nich tuto štafetu převzali a navíc jsme v zimní sezoně 2016/2017 vyřezali koridor, který tuto plochu propojil s hlavní částí lokality Třesina. A právě tudy se zřejmě motýl opět po mnoha letech vrátil, kde jsme ale mezitím už čtvrtým rokem usilovně pracovali, a tak tu při svém návratu našel zřejmě daleko lepší podmínky než před lety, kdy zde vyhynul.
Protože nám bylo od začátku jasné, že se jedná o extrémně malou populaci přežívající doslova v několika kusech, a tudíž velice citlivou k různým stochastickým výkyvům, bylo naší první prioritou snížit bezprostřední riziko extinkce, a to nejprve zřízením záchranného chovu a posléze i vytvořením záložní populace na jiné lokalitě v Českém krasu. To se vzápětí podařilo i uskutečnit: dvě samičky odebrané z této lokality v červnu 2017 nakladly v našem záchranném chovu téměř 300 vajíček, a protože náš chovatel Miloš Andres měl tou dobou již s tímto druhem bohaté zkušenosti, získali jsme na jaře roku 2018 zhruba 200 dospělých housenek. Část z nich v počtu 75 kusů jsme vrátili na zdrojovou lokalitu, abychom zajistili, že zdrojová populace nebude odběrem materiálu nijak oslabena a zbytek materiálu jsme použili k vytvoření záložní populace na území PP Zmrzlík na okraji Prahy. Tato lokalita byla vybrána zejména proto, že se svým spíše subxerotermním charakterem výrazně liší od extrémně horké a suché Třesiny, takže by měla motýlům umožnit přežít i v extrémně suchých letech, kdy živná rostlina na jižně exponované a velmi výsušné Třesině uschne a zdejší populace motýla je tak s každým dalším suchem opakovaně ohrožována vymřením.
Toto rozhodnutí se ukázalo jako velice prozíravé, protože již v průběhu léta 2018 skutečně přišlo další extrémní sucho, které si nijak nezadalo s devastujícím suchem roku 2015 a které skutečně zřejmě třesinskou populaci definitivně zahubilo. Výskyt hnědáska zde totiž nebyl v roce 2019 přes značné úsilí potvrzen, zatímco záložní populace Zmrzlík si v sezoně 2019 vedla poměrně slušně: bylo pozorováno nejméně 10 samců a 2 samice. Zdá se tedy, že se alespoň pro tentokrát podařilo motýla zachránit, a to částečně díky šťastné shodě náhod, ale zejména pak tím, že se nám podařilo využít skutečně poslední šance na jeho záchranu, která se naskytla.
Párek hnědásků květelových (Melitaea didyma) na lokalitě Jarmolice. Foto Marek Vojtíšek
|
Samička hnědáska květelového (Melitaea didyma) kladoucí na čistec na lokalitě Třesina v červnu 2018. Foto P. Skala
|
